31 říjen 2017

Česká radost s příměsí fikce

Minulou neděli skončil 21. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Snímek „Opera o Polsku“ Piotra Stasika na něm získal hlavní cenu v soutěžní sekci „Mezi moři“.

Již tradičně proběhl na podzim v Jihlavě jeden z nejdůležitějších festivalů dokumentárního filmu v Evropě. Letošní ročník následoval jen několik dní po parlamentních volbách v České republice a všudypřítomnou atmosféru politického napětí nejlépe odrážel právě festivalový program. Zahajovací i závěrečný film festivalu se shodně zaměřily na portréty vlivných politiků. Letošní ročník Ji.hlavy zahájil dokumentární snímek Terezy Nvotové „Mečiar”, v němž režisérka zachytila portrét bývalého slovenského premiéra. „Jako děti jsme všichni chtěli být jako E. T., Vinnetou nebo Mečiar,“ říká Nvotová mimo obraz, přičemž se snaží pochopit, jakou stopu Vladimír Mečiar zanechal na její generaci i na aktuální situaci v zemi. V rámci slavnostního zakončení festivalu byl uveden dokumentární film „Emmanuel Macron: Behind the Rise”, jehož tvůrci po osm měsíců nahlíželi do zákulisí prezidentské kampaně současné francouzské hlavy státu.

Nechyběly ani portréty českých politiků. Ázerbájdžánka Aysel Akhundova, absolventka programu FAMU International, se ve svém krátkometrážním filmu „Rendez-vous with a Soft Islamophobe” před kamerou střetává s protiislámským aktivistou Martinem Konvičkou. Dokument „Selský rozum” Víta Janečka a Zuzany Piussi zase přibližuje ekonomické aktivity Andreje Babiše, lídra vítězného hnutí ANO. Snímek vzbudil kontroverze ještě před volbami, kdy probíhaly debaty, zda jeho odvysílání v České televizi neovlivní volební výsledky.

Hranice dokumentu

Letošní jihlavskou novinkou byla účast hraných filmů ve všech soutěžních kategoriích, přičemž vstupní podmínku do soutěže stanovil jejich vznik, inspirovaný výhradně dokumentární tvůrčí metodou. V sekci „Česká radost“ se tak v rámci zápolení o nejlepší český autorský dokument objevily mimo jiné filmy „Skokan” Petra Václava nebo „Všechno bude fajn” Robina Kvapila. Prvně jmenovaný snímek je výsledkem několikaměsíčního putování jeho autora s romským nehercem po Evropě. Režisér neměl připravený scénář a řídil se tak výhradně lidmi a situacemi, s nimiž se během svého putování setkal. Druhý ze zmíněných filmů je sarkastickým portrétem města Brna a jeho aktuálních problémů, jehož vznik inspiroval blog Prigl.cz.

Nejlepším českým dokumentárním filmem, a to jak v hlasování diváků, tak dle názoru poroty, se stal snímek „Hranice práce”, který natočila Apolena Rychlíková v rámci reportážního cyklu České televize „Český žurnál”. Jeho protagonistkou je publicistka Saša Uhlová, která se kvůli věrnému popisu pracovních podmínek v profesích, jež patří k nejhůře placeným v Česku, nechala sama krátkodobě zaměstnat v každé z pěti firem. Část filmového materiálu Uhlová natočila kamerou skrytou v brýlích, přičemž narážela na časté porušování zákona a na nejrůznější metody zneužívání zaměstnanců.

V sekci „Mezi moři“, v níž soutěží filmy ze střední a východní Evropy, zvítězil kreativní dokument Piotra Stasika „Opera o Polsku“, který se dokázal ideálně včlenit do proudu politicky laděné kinematografie, která letos v Jihlavě dominovala, stejně jako do tématu posouvání hranic mezi pravdou a fikcí.

Sběrači času

Jednou z nejzajímavějších letošních jihlavských premiér bylo uvedení nejnovější části cyklu „Manželské etudy“ Heleny Třeštíkové. V roce 1980 začala režisérka na podnět studia Krátký film sledovat s kamerou šest novomanželských dvojic od okamžiku uzavření sňatku každé z nich. Cílem bylo zmapování příčin vysoké míry rozvodovosti v tehdejším Československu. Každé dvojici Třeštíková věnovala samostatný dokumentární film. První snímky byly uvedeny po několika letech časosběrného pozorování – konkrétně v roce 1987. Ke svým hrdinům se režisérka znovu vrátila v roce 1999 a výsledkem mapování dalších osudů dvojic se tak staly „Manželské etudy po 20 letech“ (2006). Přestože se cesty několika párů mezitím rozešly a někteří protagonisté odmítli další účast na natáčení, Třeštíková dodnes ve svém časosběrném projektu pokračuje a jak sama tvrdí, „Manželské etudy po 35 letech“ (2017) rozhodně nejsou závěrečnou částí celého cyklu. Třeštíkové dokumentární filmy sice nejspíš nesplnily své původní poslání, na pozadí individuálních osudů každé z postav se přesto odráží fascinující kresba společenských a politických změn v průběhu několika uplynulých desetiletí.

Česká filmařka patří k úzkému okruhu dokumentárních tvůrců, kteří pracují s časosběrnou observační metodou na ploše mnoha let. Nejznámější a zároveň nejdéle trvající dokumentární sérii tohoto druhu představuje projekt „7UP” Michaela Apteda, jenž od roku 1964 natáčí v sedmiletých cyklech stále stejné protagonisty. Třeštíková má i svou nástupkyni – její dcera Hana pracuje na vlastním dokumentárním filmu s pracovním názvem „Manželské etudy: Nová generace“ a v budoucnu plánuje převzít projekt své matky. Nedávno vyšel pod názvem „Sběrná kniha” knižní rozhovor, který s Helenou Třeštíkovou vedl spisovatel a publicista Pavel Kosatík (autor knihy esejů „České snění”, která je z překladového vydání známá i polským čtenářům). Zajímavostí je, že i „Sběrná kniha“ vznikala podobnou metodou jako režisérčiny filmy – je výsledkem rozhovorů, jež byly vedeny během čtyřletého období.

Mikołaj Góralik

Návrat

Organizátoři

Organizátoři Organizátoři

Hlavní sponzor

Hlavní partneři

Spolufinancování

Sponzoři

Partneři

Spolupráce

Mediální partneři